OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MAIDNI mají svého Eddieho, MANOWAR svalovce, RHAPSODY své draky a DOMINE ? DOMINE mají temného elfa (v terminologii AD&D – drowa). Ten je provází již přes deset let, byť první album jim vyšlo až roce sedmadevadesátém. Zpočátku to byl „jen“ válečník (alias „Champion Enternal“) a postupně se vypracoval na Pána draků, Pána bouře až na dnešního Císaře temných run, bělovlasého, zasmušilého drowa. Jak již tento stručný historický úvod napověděl, doménou DOMINE je fantasy metal, respektive fantasy-epic-speed-power metal. To rovněž značí i to, že tato hudba, jakožto i tato recenze není určena lidem z řad bezvěrců, co se oddávají poslechu okrajových metalových žánrů, jako je progress, doom, či různé avantgardní experimenty. Čili pro všechny, co nevěří na zlé čaroděje, hrdinné bojovníky a povolné princezny.
Po hudební stránce jsou DOMINE ryzím power metalem italské školy, tak stylově čistým a křišťálově průhledným, jak si je jen možno představit. Klávesovým, vznešeným intrem „Overture Mortale“ počínaje (což je předělaná árie z Mozartova Dona Giovanniho – přiznávám se, přečetl jsem si to v bookletu) a závěrečnou, zamyšlenou baladou konče. A proč tedy se o nich více rozepisovat ? Zkrátka proto, že tato hudba má své četné fanoušky, které by bylo vhodné na „Emperora„ upozornit. V rámci žánru ti DOMINE totiž nevyznívají špatně. Nebýt úvodní „Metal Gods“, která je až příliš „to už jsem slyšel x-krát“, šlo by o vcelku povedenou desku. Na rozdíl od svých výše zmíněných italských idolů staví svou hudbu na poměrně hutných rifech. Od dogmatem předepsaného kvapíku neupustí, ale jistá syrovost v ostrých kytarových pasážích se jim musí nechat. Nejvýraznějším počinem na albu je čtvrtá skladba „The Aquilonia Suite“, což není nic menšího než Poledourisův soundtrack k filmu Barbar Conan (ikoně všech fandů fantasy) předělaný do speed metalového kabátu s texty popisujícími první část filmu. Vlastně jde jen o jedenáct minut, do kterých stihli stlačit nejvýraznější melodie. Zpracování není špatné, jen kdyby jeho stopáž tak třikrát protáhli, nemuseli všechno tak zahustit a de facto to celé pohřbít. Další výraznou skladbou je „Icarus Ascending“, jenže zde i nahluchlý posluchač pozná Maidenovského „Clansmana“. I zpěvák se zde dokázal snést ze svých nebeských oktáv do snesitelnějších poloh. Vida, když se chce, tak to jde. Za veškerou hudbou stojí kytarista Enrico Paoli, který svůj nástroj prohání seč může a (díky mu za to) tak nenechává prostor pro klávesové cukrdlinky. Ještě se na albu dočkáme příjemné melodie v podobě osmiminutovky „The Sun Of The New Season“ a dále taky spousty nadupaného power metalu.
Co říci závěrem, abych to moc neprotahoval a zároveň si u šéfredaktora zasloužil žold ? Na to, že jsem v posledních letech touto hudbou přesycen, klávesovými symfoniemi ukolébán a již příliš nového na tomto bitevním poli nečekám, dokázali mě DOMINE zaujmout. S ničím novým nepřišli, ale slyšet místy slušně agresivní kytary se počítá k dobru.
Klasický italský fantasy power metal, který však mile překvapí hutností zvuku a v rámci možností se úspěšnému vyhnutí kýčovitým refrénům. Doporučuji všem příznivcům žánru, jde o slušně nadupanou desku s množstvím chytlavých motivů.
6 / 10
Morby
- zpěv
Enrico Paoli
- kytary
Riccardo Paoli
- basa
Riccardo Iacono
- klávesy
Stefano Bonini
- bicí
1. Overture Mortale
2. Battle Gods
3. Arioch, The Chaos Star
4. The Aquilonia Suite
5. The Prince In The Scarlet Robe
6. Icarus Ascending
7. The Song Of The Swords
8. The Sun Of The New Season
9. True Believer
10. The Forest Of Light
Emperor Of The Black Runes (2004)
Strombringer Ruler (2001)
Dragonlord (1999)
Champion Eternal (1997)
Domine (demo) (1994)
Bearer of The Sword (demo) (1991)
Champion Eternal (demo) (1989)
Domine (demo) (1986)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Dragonheart Records
Stopáž: 59:36
Produkce: Enrico Paoli
Studio: New Sin Audio Design
hudba může být jakákoli a jak páně Manatar správně podotknul v recenzi , kapela se vyvarovala vesměs klišovitým jednoduchoučkým refrénkům. ALE! chlápek za mikrofonem tohle všechno strhává totálně do prdele čímž mě nasral a album už si nikdy neposlechnu. Právě kvůli takovýmto se melodika stává ještě úsměvnější než pózy Abbatha:) Ne vážně ten Morby nebo jak si říká absolutně nemá soudnost (možná ani jeho kolegové) když tohle snesou. A že už jsem slyšel leccos. Schválně - kdo vydrží v prvních dvou kusech *ijááááááá/* bez výbuchu smíchu, přičtěte si k mému hodnocení 8 bodů!
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.